+ Archív výstav

III: Těla prachu › 5/4–23/5/2025

Participující umělci a umělkyně: Jenny Ȧkerlund (SWE), Anetta Mona Chisa (RO/SK/CZ), Jindřiška Jabůrková (CZ), Noa Kurnick (IL), Jaroslav Kyša (SK), Šárka Koudelová (CZ), Matěj Liška (CZ), Nela Pietrová (CZ), David Střeleček (CZ), Dagmar Šubrtová (CZ)

Kurátorka: Šárka Koudelová

Spolupracovnice a spolupracovníci: tým GAMPA Pardubice, Vojtěch Novák, Ondřej Uherek, Nikola Březinová, Lucie Oplíštilová, Radka Francová, Jakub Štrba, Lukáš Kopecký

Technická spolupráce na architektuře výstavy: Václav Hník

Edukační program: Nikola Březinová

Grafika: Tereza Drábková

Název výstavy a její hlavní myšlenková osa je vědomou referencí na esej Astridy Neimanis Bodies of Water. Polemika o vodě, kterou naše těla sdílí s celoplanetárním koloběhem, byla nutnou verbalizací uvědomění, že jsme přímou součástí okolních ekosystémů, se kterými tedy i ze zcela zištných důvodů musíme sympatizovat a pečovat o ně. III: Bodies of Dust navazují na tento způsob myšlení a tematizují zrcadlení lidského těla a prožívání v geologických materiálech a dějích. Výstava je třetí kapitolou volné série skupinových projektů, u kterých Šárka Koudelová kombinuje své role umělkyně a kurátorky a hledá tak nové způsoby spolupráce v globálním prostředí umělecké scény. III: Bodies of Dust si stejně jako předchozí dvě kapitoly (I: Too Close To Far, Prám, Praha, 2020 a II: Něžná / II: The Meek One, 2021, Karlin Studios, Praha, 2021) klade za cíl stát se vrstevnatým a inkluzivním komunikačním nástrojem, který umožňuje zkoumat téma z různých pozic všech zúčastněných, přičemž cílem je společný prožitek a fyzické i myšlenkové propojení všech děl v jedno prostředí – či tělo.

Metafora lidského těla jako prachu, hlíny nebo písku je ve své bibličnosti stará jako naše kulturní vědomí. Přesto se zdá, že je nutné tuto fyzickou sounáležitost s veškerou hmotou na Zemi aktualizovat. Cítíme potřebu ji nově formulovat a skrze společný prožitek posunout společenské uvažování o lidském těle a vlivech, které jsou zapsané ve všem, co do něj přichází, vstřebává se, krystalizuje, metamorfuje a stává se jeho syntetickou součástí. Spektrum barevných odstínů sochařské hlíny se překrývá se škálou barev lidské kůže i vnitřních orgánů. Dokud hlína nevyschne, má velmi proměnnou až fluidní formu. Naopak při neopatrném zacházení nebo příliš rychlé změně teplot puká, bez vody má vrásky, praská, práchniví a rozpadá se na prach. Stejně jako naše zranitelná těla je přímo závislá na poměru jednotlivých chemických prvků a na obsahu vody. Stejně jako naše tlející a znovu se rodící těla je součástí veškeré pozemské, respektive vesmírné hmoty. Díky vzdušným proudům někdy dýcháme písek ze Sahary i hvězdný prach. Ten je možné chápat jako všeprostupující magický element, který podle panspermické teorie přinesl život na naši planetu v podobě spór mikroorganismů, putujících pomocí pevných mikročástic kosmickým prostorem.

Uvědomění, že živá i neživá hmota na Zemi i v kosmu je sdílená, je výzvou k empatii s mimosystémovými identitami a s těly nelidskými. Prostor galerie, vystavěný z hliněných cihel proto vnímáme jako sobě rovný organismus – tělo, které sdílíme s příchozími diváky a které je zároveň naše. Podobně jako jsou těla matky a dítěte navždy propojené obousměrně migrovanými buňkami, jsou součástí galerijního těla naše díla, povýšená na orgány nebo zatěžující životní funkce coby ledvinové či žlučníkové kameny.

S hliněným tělem galerie je snadné se ztotožnit – stejně jako my má páteř. Ta je osou celého tělesného prostoru, dovoluje mu se vzpřímit i se stočit a spočinout. Na ní se upínají svaly, ona určuje rytmus rozmístění ostatních částí, za což jim poskytuje oporu a chrání je. V bezpečném prostoru pod žebry dochází k mísení prachu.